V jihozápadních Čechách, především v povodí řeky Úslavy, obývali výrazné buližníkové skály lidé už v pozdní době kamenné. Téměř nepřístupné vrcholy skalisek jim zřejmě poskytovaly jakýs takýs pocit bezpečí. Zůstaly po nich ve skalních škvírách uvízlé střepy hliněných nádob či zlomky jejich kamenných nástrojů. Buližníková skaliska pak po několik tisíc let člověka nezaujala; až ve středověku byla některá z nich vybrána ze strategických hledisek pro stavby hradů. Jedním z hradů na buližníkové skále (521 m nad mořem) je i hrad Vlčtejn, jehož zřícenina se nachází asi 16 kilometrů jihovýchodně od Plzně a 5 kilometrů severozápadně od města Blovic na plochém temeni návrší, pozvolně se sklánějícím na tři strany. Od západu se ke hradu přicházelo z roviny. Staveniště hradu, umocněné až 15 metrů vysokou skálou, poskytovalo velmi dobrý rozhled do širokého okolí. Nevýhodná rovinatá okolní konfiguraci terénu byla kom-penzována obtočením hradu systémem zemních opevnění, příkopů a valů.